Interrupce

Interrupce (umělé přerušení těhotenství)

Podle platného zákona č. 66/1986 Sb. je umožněno o interrupci rozhodnout následujícím způsobem:

1. Interrupce na vlastní žádost ženy

Žena může sama požádat o provedení interrupce bez udání důvodu do 12. týdne těhotenství (= pouze na základě svého přání). Je nutné ultrazvukové vyšetření s přesným určením stáří těhotenství. Pokud je stáří těhotenství nejvýše 11 týdnů a 6 dní, je výkon legální. Pokud je těhotenství 12 týdnů a více, nelze interrupci provést pouze na žádost ženy. V takovém případě je možné ukončení těhotenství pouze na základě lékařské indikace, tedy ze závažných zdravotních důvodů.

Věková hranice:

1. Do 16 let je nutný souhlas zákonného zástupce
2. Od 16 let může žena o interrupci rozhodnout sama
3. Do 18 let platí povinnost informovat rodiče po provedení výkonu, nikoli získat jejich souhlas předem

Kdy zákon interrupci na žádost NEUMOŽŇUJE

Interrupci nelze provést, pokud:

1. v posledních 6 měsících již interrupce proběhla
2. žena je cizinka bez trvalého nebo dlouhodobého pobytu v ČR
3. stáří těhotenství přesahuje 12. týden

2. Interrupce na lékařské doporučení

Do 24. týdne těhotenství je možné ukončení těhotenství ze zdravotních (např. genetických) důvodů. Podmínkou je odborné vyšetření a doporučení klinického genetika nebo jiného specialisty. Bez tohoto odborného doporučení nelze interrupci provést.

Právo vs. právo – etický rozměr interrupcí

Na jedné straně stojí názor, že žena má právo rozhodovat o svém těle a reprodukci. Na straně druhé je názor, že i nenarozené embryo je lidskou bytostí s právem na život. V České republice jsou interrupce legální, a proto se ženy nemusí zdůvodňovat své rozhodnutí. Interrupce jsou prováděny běžně ve většině nemocnic. Například v Polsku jsou interrupce výrazně omezeny, zpravidla povoleny pouze při ohrožení života matky.

Bioetický pohled

Bioetika se zaměřuje zejména na otázku: Kdy začíná lidský život?

1. Biologicky začíná lidský život okamžikem oplodnění
2. Eticky a právně však není jednoznačně stanoveno, od kdy má embryo status osoby

Existují různé přístupy jako například redukcionistické přístupy – embryo ještě není osobou nebo funkcionalistické teorie – status osoby je přiznáván např. po implantaci nebo od 14. týdne těhotenství. Zákaz zabití lidského života není absolutní, což se promítá do legislativy většiny států.

Konflikt zájmů: žena × plod

Základním problémem je konflikt mezi právem ženy a zájmem plodu.

Konflikty mohou vznikat například při závažném poškození plodu nebo při rozdílném pohledu lékaře a ženy na způsob porodu.

V medicíně se v těchto případech uplatňuje:

1. princip autonomie pacienta
2. princip beneficience (konání dobra)

V krajních případech se používá tzv. doktrína dvojího účinku, kdy je cílem zamýšlený pozitivní efekt, přestože existuje nežádoucí vedlejší následek.

Pro-life vs. pro-choice

Pro-life

Postoj pro-life klade důraz na ochranu lidského života od početí a interrupci považuje za morálně nepřípustnou. Tento názor je často zastoupen v náboženských kruzích. Někteří zastánci tohoto postoje však připouštějí výjimky, zejména v případech, kdy je těhotenství spojeno s ohrožením života matky.

Pro-choice

Postoj pro-choice uznává právo ženy rozhodovat o svém těhotenství. Zároveň podporuje sexuální výchovu, používání antikoncepce a plánované rodičovství jako hlavní nástroje prevence nechtěného těhotenství. Interrupci považuje za krajní, nikoli ideální řešení.

Mezinárodní dokumenty

Všeobecná deklarace lidských práv (1948)

Přijata byla Generálním shromážděním OSN. Vyjmenovává a popisuje základní lidská práva. V souvislosti s ochranou lidského života je významný především článek: 1, 2, 3. V prvním článku se uvádí, že „všichni lidé se rodí svobodní a rovní v důstojnosti i v právech…“ Druhý článek uvádí, že „každý je nositelem všech práv a svobod, které zakotvuje tato deklarace…“ Právo na svobodu života a osobní bezpečnost zastřešuje článek číslo 3.

Deklarace práv počatého dítěte (1999)

V této deklaraci je zakotveno právo každé počaté lidské bytosti na život. Počaté dítě má podle této deklarace právo narodit se a být přijaté a milované v harmonickém prostředí manželského svazku muže a ženy.

Co se vás mohou ptát na ústním pohovoru?

1. Měl by mít plod stejná práva jako těhotná žena?

Modelová odpověď: Domnívám se, že práva těhotné ženy a plodu nelze zcela ztotožnit, protože žena je samostatná osoba s plnou právní subjektivitou. Zároveň je však nutné brát v úvahu ochranu plodu, zejména v pozdějších fázích těhotenství. Současná legislativa se snaží hledat rovnováhu mezi těmito dvěma zájmy.

2. Kdy by měl lékař aktivně doporučovat určitý postup a kdy pouze nabídnout možnosti?

Modelová odpověď: Lékař by měl aktivně doporučovat postup v situacích, kdy je jednoznačně ohroženo zdraví plodu nebo ženy. Pokud však existuje více přijatelných možností a nejde o akutní ohrožení, měl by lékař postupovat nedirektivně a respektovat autonomii těhotné ženy.

3. Je podle vás správné, že žena nemusí své rozhodnutí o interrupci zdůvodňovat?

Modelová odpověď: Ano, považuji to za projev respektu k autonomii ženy a jejímu soukromí. Zároveň je důležité, aby měla k dispozici dostatek informací a odborné poradenství, aby se mohla rozhodnout informovaně.

4. Jak by měl lékař postupovat, pokud se jeho odborný názor liší od přání těhotné ženy?

Modelová odpověď: Lékař by měl svůj odborný názor jasně a srozumitelně vysvětlit, včetně možných rizik. Pokud žena i přes to trvá na svém rozhodnutí a nejde o porušení zákona, měl by lékař její rozhodnutí respektovat.

Tipy k pohovoru

1. Nevyhýbej se odpovědi, ale ukaž, že vidíš problém z více stran
2. Používej pojmy jako autonomie, informovaný souhlas
3. Neříkej extrémy („vždy“, „nikdy“)
4. Když si nejsi jistý, je v pořádku říct: „Je to eticky složitá otázka…“
5. Komise ví, že nejsi lékař – hodnotí uvažování, ne hotové názory

Více se dozvíš v našem článku Jak zvládnout ústní pohovor na medicínu.

Reference

1. Zákon č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství, ve znění pozdějších předpisů.
2. Haškovcová, H. (2002). Lékařská etika. Praha: Galén.
3. Šimek, J., & Munzarová, M. (2012). Lékařská etika a komunikace. Praha: Grada.
4. Beauchamp, T. L., & Childress, J. F. (2019). Principles of Biomedical Ethics. Oxford: Oxford University Press.