Integrace postižených

Sociální integrace je nejvyšší úrovní socializace a představuje proces začleňování člověka do společnosti. Integrace je proces, při kterém se znevýhodnění lidé a většinová společnost vzájemně přizpůsobují a učí spolu fungovat. Nejde tedy pouze o přizpůsobení se jednotlivce, ale o vzájemný proces, do kterého je zapojena i společnost jako celek.

Cílem integrace je, aby se jedinec dokázal aktivně účastnit běžného života, cítil se přijatý, dokázal se se společností identifikovat a žít v ní důstojně. Problémy s integrací se týkají zejména osob a skupin, které se od většiny liší, například osob se zdravotním postižením, etnických menšin, přistěhovalců, uprchlíků nebo osob propuštěných z výkonu trestu.

Klíčovou roli hraje motivace samotného jedince, ale také postoj okolí. Ze sociálního hlediska tvoří osoby se znevýhodněním menšinovou skupinu, která se často nachází v diskriminované pozici a je vystavena zvýšenému tlaku majority. Tento tlak může vést k tomu, že se jedinec snaží zapírat svůj handicap, distancovat se od své skupiny nebo se přizpůsobit za každou cenu.

Přístupy k integraci

Proces integrace lze popsat pomocí dvou základních přístupů:

1. Asimilační přístup vychází z předpokladu, že pravidla soužití určuje majoritní společnost a je na jednotlivci, zda se těmto pravidlům přizpůsobí. Tento přístup je pro společnost organizačně jednodušší, ale z dlouhodobého hlediska je považován za nevhodný, protože nebere dostatečně v úvahu potřeby a možnosti znevýhodněných osob. Příklad: Dítě s tělesným postižením má chodit do běžné školy, ale škola nemá výtah ani bezbariérový vstup. Očekává se, že se dítě „nějak přizpůsobí“, případně školu vůbec navštěvovat nebude.
2. Koadaptační přístup chápe odlišnost člověka jako společný problém jedince i společnosti. Nejde jen o to, aby se přizpůsobil jednotlivec, ale aby se přizpůsobovaly obě strany. Společnost se aktivně snaží odstraňovat bariéry, ať už architektonické, sociální nebo komunikační. Tento přístup je sice náročnější, ale je dlouhodobě spravedlivější a udržitelnější. Příklad: Škola upraví vstup, instaluje výtah a přizpůsobí výuku tak, aby se dítě s postižením mohlo běžně účastnit výuky spolu s ostatními dětmi.

Integrace osob se zdravotním postižením

Míra integrace osob se zdravotním postižením závisí především na závažnosti handicapu, míře samostatnosti a potřebě závislosti na druhých osobách. Integrace se týká celé řady oblastí života, zejména školství, pracovního uplatnění a společenského života.

V praxi se jedná například o zařazování dětí se zdravotním postižením do běžných tříd, podporované zaměstnávání, vytváření bezbariérového prostředí nebo rozvoj služeb umožňujících samostatný život.

Integrační škála

Vlivem postižení může být účast jedince na společenském životě různě omezená. Tyto stupně omezení jsou popsány tzv. integrační škálou:

1. Sociálně integrovaný jedinec se může plně účastnit běžných aktivit.
2. Účast inhibovaná znamená mírné omezení způsobené postižením.
3. Omezená účast představuje stav, kdy postižení výrazně ztěžuje zapojení do běžných společenských aktivit.
4. Zmenšená účast znamená, že jedinec navazuje kontakty pouze v úzkém okruhu, například v rodině nebo na pracovišti.
5. Ochuzené vztahy jsou charakteristické výrazným psychickým nebo fyzickým omezením bez reálné možnosti zlepšení.
6. Redukované vztahy znamenají schopnost udržovat vztahy pouze s velmi malým počtem osob.
7. Narušené vztahy označují téměř úplnou neschopnost udržovat sociální vztahy.
8. Společenská izolovanost představuje stav, kdy pro izolaci nelze integrační míru prakticky posoudit.

Pomoc při integraci

Pomoc při integraci osob se zdravotním postižením zajišťují neziskové organizace, občanské iniciativy a sociální služby. Osoby s těžkým handicapem často využívají ústavní péči, například domovy pro osoby se zdravotním postižením. Nejpočetnější skupinu však tvoří lidé s lehčí formou postižení, kterým jsou určeny služby jako chráněné bydlení, osobní asistence nebo podporované zaměstnávání.

Rodinám s dětmi se zdravotním postižením poskytují informace a podporu specializované portály a organizace, například Šance Dětem.

Na co se vás mohou ptát u ústního pohovoru?

1. Měla by se osoba se zdravotním postižením vždy integrovat do běžné společnosti, i když je to pro ni náročné?

Modelová odpověď: Integrace by měla být cílem, ale neměla by být prosazována za každou cenu. Je důležité respektovat individuální možnosti a přání konkrétního člověka. Na jedné straně integrace podporuje rovnost a začlenění, na druhé straně může být pro některé jedince psychicky nebo fyzicky velmi zatěžující. Ideální je hledat řešení, které kombinuje podporu integrace a respekt k potřebám jedince.

2. Je správné, aby se společnost přizpůsobovala menšině, například budováním bezbariérového prostředí?

Modelová odpověď: Ano, přizpůsobení společnosti je součástí koadaptačního přístupu. Bezbariérové prostředí nepomáhá pouze osobám se zdravotním postižením, ale i seniorům nebo rodičům s kočárky. Zároveň je však potřeba zohlednit ekonomické a organizační možnosti společnosti a hledat rozumnou rovnováhu.

3. Co byste dělal jako lékař, pokud by pacient kvůli svému handicapu odmítal sociální kontakt a integraci?

Modelová odpověď: Snažil bych se pacienta pochopit a nehodnotit jeho rozhodnutí. Důležité je s ním komunikovat, nabídnout podporu a případně zapojit další odborníky, například psychologa nebo sociálního pracovníka. Cílem by nebylo pacienta nutit k integraci, ale vytvořit podmínky, aby se pro ni mohl rozhodnout sám.

4. Je ústavní péče selháním integrace, nebo může být někdy správným řešením?

Modelová odpověď: Ústavní péče nemusí být automaticky selháním integrace. U osob s těžkým postižením může poskytovat potřebnou odbornou péči a bezpečí. Zároveň je však důležité, aby i v ústavní péči byly podporovány sociální kontakty a co největší míra samostatnosti.

5. Jakou roli má lékař v procesu integrace osob se zdravotním postižením?

Modelová odpověď: Lékař by měl nejen léčit zdravotní stav, ale také vnímat pacienta v jeho sociálním kontextu. Měl by informovat o možnostech podpory, spolupracovat s dalšími odborníky a respektovat autonomii pacienta. Důležité je postupovat lege artis a zároveň citlivě komunikovat.

Tipy k pohovoru

Neměj jednoznačný soud typu „je to špatně“ nebo „je to jediné správné řešení“.

Ukaž, že vidíš více pohledů, zohledňuješ etické aspekty, důstojnost člověka a roli odborníka. Stůj na straně odbornosti, empatie a rozumného kompromisu.

Reference

1. Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR. Sociální začleňování osob se zdravotním postižením.
2. Úřad práce České republiky. Podporované zaměstnávání osob se zdravotním postižením.
3. Šance Dětem. Pomoc rodinám s dětmi se zdravotním postižením.
4. Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách.